Bylo to před dvěma měsíci a já se z toho pořád nějak nemůžu vzpamatovat. Můj miláček David slavil narozeniny a jelikož si moc přál skočit si jednou padákem, rozhodla jsem se mu toto přání splnit. Věk na to měl a já jsem na to také nějak vydělala. Našla jsem si tedy na internetu jednu agenturu, která provozovala skákání s padákem. Vše jsem domluvili na dva dny poté. Druhý den jsem se moc těšila, jakou bude mít David radost z mého dárku, až mu to řeknu. Ráno jsem nemohla dospat, pořád jsem si představovala, jak se zachová a tak. Nakonec jsem se přeci jenom dočkala a seděla jsem v cukrárně s Davídkem:
,,Davide, já mám pro tebe dárek, jeden skok s padákem?" řekla jsem a David zareagoval přesně tak, jak jsem čekala. Začal mě objímat a dával mi pusy a já byla šťastná spolu s ním, protože jsme byli jako jedno tělo, jedna duše. Pak ale přišel ten den, jenomže já nevěděla, že tento den bude osudným. David celý natěšený si oblíkal výzbroj a nastupoval do letadla. Ještě mi stihl říct: ,,Až budu dole, tak ti budu všechno vyprávět." Pak už jsem jen viděla, jak letadlo vzlítá výš a výš.
Pak už se mi zdálo, že je dost vysoko a taky že jo. Viděla jsem takovou malou tečku a to byl můj Davídek. Viděla jsem jak padá a i z té dálky bylo cítit, jak si to užívá. Když se ale blížil k zemi nebezpečně blízko, stále neměl otevřený padák. Už byl asi dvě stě metrů nade mnou a padák pořád nikde. Pak jsem uslyšela jenom prudkou ránu.
,,Davide," křičela jsem a běžela jsem za ním. Sáhla jsem na něj - nehýbal se.
,,On nedýchá," křičela jsem, ,,to néé." Strašně jsem plakala, vždyť mi slíbil, že mi bude vyprávět, jaký to bylo a místo toho slyším záchranku.
,,Je mrtvý," řekne lékař ze záchranky.
,,Ne, to nemůže být pravda, né," křičím. Pak dostanu nějakou injekci na uklidnění, ale nepomáhá to, pořád strašně brečím a brečím.
Teď jsem na psychiatrické klinice v Brně a můj stav se vůbec nelepší a asi už nikdy nebudu šťastná, protože bez Davida to nejde. Vždyť jsme se chtěli brát, mít společně děti a místo toho tu sedím a koukám do prázdna. Slzy stékají po mé tváři a neberou konce.
,,Davide, já mám pro tebe dárek, jeden skok s padákem?" řekla jsem a David zareagoval přesně tak, jak jsem čekala. Začal mě objímat a dával mi pusy a já byla šťastná spolu s ním, protože jsme byli jako jedno tělo, jedna duše. Pak ale přišel ten den, jenomže já nevěděla, že tento den bude osudným. David celý natěšený si oblíkal výzbroj a nastupoval do letadla. Ještě mi stihl říct: ,,Až budu dole, tak ti budu všechno vyprávět." Pak už jsem jen viděla, jak letadlo vzlítá výš a výš.
Pak už se mi zdálo, že je dost vysoko a taky že jo. Viděla jsem takovou malou tečku a to byl můj Davídek. Viděla jsem jak padá a i z té dálky bylo cítit, jak si to užívá. Když se ale blížil k zemi nebezpečně blízko, stále neměl otevřený padák. Už byl asi dvě stě metrů nade mnou a padák pořád nikde. Pak jsem uslyšela jenom prudkou ránu.
,,Davide," křičela jsem a běžela jsem za ním. Sáhla jsem na něj - nehýbal se.
,,On nedýchá," křičela jsem, ,,to néé." Strašně jsem plakala, vždyť mi slíbil, že mi bude vyprávět, jaký to bylo a místo toho slyším záchranku.
,,Je mrtvý," řekne lékař ze záchranky.
,,Ne, to nemůže být pravda, né," křičím. Pak dostanu nějakou injekci na uklidnění, ale nepomáhá to, pořád strašně brečím a brečím.
Teď jsem na psychiatrické klinice v Brně a můj stav se vůbec nelepší a asi už nikdy nebudu šťastná, protože bez Davida to nejde. Vždyť jsme se chtěli brát, mít společně děti a místo toho tu sedím a koukám do prázdna. Slzy stékají po mé tváři a neberou konce.