Moje láska začala už před dvěma roky, kdy jsem potkala Davida. Tenkrát jsem nastoupila do prváku na obchodku a on byl první kluk, který na mě promluvil... "Jé, promiň," omluvil se, když mě porazil u skříněk při honěné se spolužákem. Byla jsem tak vyoraná, že jsem ani nevěděla, která bije. To, že mi skoro zlomil ruku pro mě nebylo zdaleka tak důležité jako to, že má ty nejkrásnější oči, jaké jsem kdy viděla. Od té doby jsme se začali zdravit a on vždycky, když jsme se potkali, se na mě nesměle usmíval. A pak přišel vánoční školní mejdánek a my se tam dali trošku víc do řeči. Dva dny před Vánoci jsme se poprvé políbili a od té doby byli nerozlučnou dvojkou... Celý rok. Až do minulých Vánoc, kdy se všechno obrátilo o 180°. David začal mít problémy ve škole a vypadalo to, že propadne. Vždycky se učil dobře, neměl žádné potíže, jeho nejoblíbenějším pořekadlem bylo "don´t worry, be happy". A najednou jsem před sebou měla kluka, který propadal ve škole, hádal se s rodičema i s kamarádama. A samozřejmě také se mnou. Netušila jsem, co se děje, dokud jsem ho jednou nepřekvapila na diskotéce. Nevěděl, že mám přijít, a tak jsem si říkala, že mu udělám radost. Jenže našla jsem ho úplně v rauši. To, že bere drogy, mi potvrdili i jeho kámoši. Prý mi to nechtěli říkat, aby mě zbytečně nestrašili. David se úplně změnil a já ho chtěla zachránit. Řekla jsem všechno jeho rodičům a ti se rozhodli, že ho pošlou na odvykací kůru. Od té doby se mnou nepromluvil. Po návratu z léčebny změnil školu, prý proto, aby na něj nekoukali všichni skrz prsty. Chtěl se úplně odprostit od své minulosti, ke které jsem patřila i já. A tak jsem mu sice pomohla, ale na druhou stranu ho ztratila. Moc mě to bolí a pořád na něj nemůžu zapomenout. Doufám, že bude alespoň v životě šťastný. I když beze mě...