Sedíme vedle sebe...a přesto si teď každý z nás připadá tak strašně osaměle...Sedíme tady minuty,nebo možná hodiny,bez jediného pohybu,jediného pohledu,jediného slova...Vždycky jsme si toho měli tolik co říct,nikdy nikdo z nás nemlčel...Uměli jsme naslouchat jeden druhému...A teď?Teď sedíme mlčky a čekáme kdo to řekne...Měl jsi pravdu,když jsi mi jednou říkal,že máš strach,že se budeme často hádat a vidíš...Zase jsme se pohádali...Hádáme se i když to ani jeden z nás nechceAle proč?Vždyť je to kvůli každé maličkosti...Už to není jako dřív...Vylíváme si na sobě vzájemně vztek...Ano víme o svých chybách,tak proč si je pořád vyčítáme?Nechci ti teď cokoliv vyčítat...Teď ne...Ani ty hádky ne...Vždyť se přece milujem...Nebo už ne?Už je to jenom zvyk?Jenom pocit,že pak budeme sami nás drží stále spolu?Ale teď nechci...Nemůžu...Neřeknu ti to!Mám strach...Tak to prostě řekni ty!Ale ty taky mlčíš...Jak dlouho tady ještě budeme sedět a čekat,než jeden z nás řekne slovo.kterým zničíme to co jsme milovali...Zničíme sebe,zničím já jeho,on mě...Kdo teda řekne to slovo "Sbohem"?
Je to krásný příběh..smutný a bohužel to tak často bývá=(... Ale je too krásný=) Máš talent;) A když budeš mít zájem, pořádám na blogu 1.bleskovku, tak se muzes prihlasit...dostanes vlastni diplomek=)